Pikantní, drsná groteska o dvou poněkud svérázných sourozencích, kteří podlehnou rafinovanému šarmu svého nového podnájemníka.
Jednoho všedního dne vstoupí do života Kathy a Eddieho sympatický podnájemník Sloane. Není jasné, co je vlastně zač, ani odkud přišel. Pro oba sourozence je ovšem velmi těžké odolat jeho podmanivému šarmu. A tak udělají všechno pro to, aby u nich zůstal. Opravdu všechno. Krutá hra o bezohlednosti a sobectví se velmi otevřeně staví k problematice homosexuality, ve které autor líčí zkarikované vlastnosti svých hrdinů jako samozřejmý způsob jednání.
Joe Orton (1933-1967)
Angličan Joe Orton se proslavil nejen svou dramatickou tvorbou, ale i veřejnými skandály, z nichž mnohé sám vymyslel a zinscenoval. Životem i dílem byl „prokletým básníkem“. Byl představitelem tzv. druhé vlny britského dramatu. Čerpal poučení od velkých předchůdců – mistrem prozaické satiry J. Swiftem počínaje, G. Feydeauem, G. B. Shawem a O. Wildem konče. Výsledkem se staly tzv. „totální“ černé komedie, které svou satirizací společenských stereotypů, konvencí a institucí, stejně jako jazykovou a situační vynalézavostí navazují zejména na „velkého irského dandyho“ – Oscara Wildea – a to rovněž spřízněností životního údělu (také Wildeovi se stalo jeho homosexuální soužití osudným). Než Ortonovi, sotva pětatřicetiletému, jeho druh, s nímž žil od osmnácti let, roztříštil hlavu kladivem, stačil napsat tři celovečerní hry.
Dítě dělnického ghetta středoanglického Leicesteru, příležitostný herec, odpírač vojenské služby, nevalný student Královské akademie dramatických umění a celoživotní homosexuál, který onu orientaci neváhal otevřeně vložit do svých děl, potkal v roce 1951 Kennetha Halliwella. Společně psali drobné prózy (nic z toho nebylo otištěno) a vymýšleli nejrůznější ničemnosti. V roce 1959 Halliwell pro oba zakoupil byt, kde si Orton vyzdobil svůj pokoj vlastnoručně vyrobenými kolážemi. Zabývali se nejrůznějšími provokacemi, až jedna z nich skončila později skandálem: z knížek, které si půjčovali z veřejných knihoven, vytrhávali listy a místo nich vlepovali obscénní obrázky a texty. Nejraději takto „ilustrovali“ různá vydání bible. Takto „upravili“ téměř stovku publikací. V roce 1962, byli oba odsouzeni „za vědomé poškozování veřejného majetku“. Půlroční trest si každý odpykával v jiné věznici, což donutilo Ortona psát samostatně. A prorazil. Už rok po propuštění odvysílala BBC jeho prvotinu The Ruffian on the Stair (Lotr na schodech) a v roce 1964 měla v Londýně úspěšnou premiéru jeho hra Entertaining Mr. Sloane (Návštěva pana Sloana). Černá komedie, otevřeně zaznamenávající homosexuální vztah vzbudila velký ohlas kritiky (získala cenu za nejlepší hru) i diváků, který Orton ještě přiživoval. Pod různými pseudonymy zasílal po redakcích novin rozhořčené dopisy diváků, v nichž poukazoval na mravní zkaženost inscenace. Vzápětí se pustil do psaní další bláznivé komedie, Loot (Lup, 1965), kterou poprvé, tentokrát neúspěšně, uvedlo manchesterské univerzitní divadlo. Londýnská a broadwayská inscenace však vzápětí sklidila úspěch a autor za ni získal několik prestižních cen.
„Můj život začíná běžet podle jízdního řádu, jaký nemůže snést žádný člen královské rodiny.“ – Joe Orton roku 1966
Šťastný Orton pokračoval v psaní aktovkami pod souhrnným názvem Funeral Games (Pohřební hry, 1966) a komedií What the Butler Saw (Klíčovou dírkou, 1967). Zároveň jej požádala populární skupina Beatles o scénář k filmu, který se už bohužel nestačil realizovat. Ortonova závratná kariéra se stala důvodem k velké žárlivosti jeho celoživotního přítele Kennetha Halliwella, jenž nebohého Joea Ortona umlátil k smrti několika ranami kladiva. Sám pak spolykal prášky na spaní.
O rok později měla premiéru i jeho poslední hra, kterou provázelo jako obvykle několik skandálů. Už se zdálo, že Orton zapadne jako dobový fenomén šedesátých let, ale zásadní obrat nastal v roce 1975, kdy londýnské Royal Court Theatre uspořádalo přehlídku Ortonových děl v čele s brilantní inscenací komedie Klíčovou dírkou v režii slavného Lindsaye Andersona. Od té doby je Orton trvalou součástí britské komediografie dvacátého století.
Překlad:
Eva Marxová
Hrají:
Karel Roden
Martin Hofmann
Jana Krausová
Bořík Procházka
Režie:
Patrik Hartl
Scéna:
Jaroslav Bönisch
Kostýmy:
Lubica Melcerová
Hudba:
David Kraus