Novinky e-mailem

Pro přihlášení k odběru newsletteru vyplňte níže svoji e‑mailovou adresu a odešlete.

logo_zn

Po mě je veta! Jsem v agónii! Umírám! Jsem mrtev!
Již cítím, kterak se lékařství na mně mstí!

 

Slavnostní premiéra 30. června 2008 v Divadle v Dlouhé

Délka představení: 2 hod. 30 min. včetně přestávky

Zdravý nemocný je Molièrovou poslední hrou. Jakmile v hlavní roli Argana dohrál její čtvrtou reprízu, omdlel, postihlo ho chrlení krve a ještě téhož večera zemřel. Michail Bulgakov fabuluje o této události v knize Život pana Molièra v komickém a paradoxním duchu a nechává sluhu, který měl za úkol vyhledat pro umírajícího pomoc, přijít domů s prázdnou a se zoufalou bezmocí – nikdo z lékařů prý nechtěl k zavilému nepříteli lékařského stavu jít. I pokud však byla skutečnost jiná, je nepravděpodobné, že by bylo možné dramatika vyléčit. Onou nevyléčitelnou nemocí, kterou člověk po celý život strádá nejvíce, je totiž podle Molièra láska. Jsou to Molièrova slova, která adresuje Flora v prologu dotěrnému lékařskému sboru: „Touto péčí hoře mé se nevyléčí!“ A zde už jsme u jádra komedie – v jejím centru je hypochondr, který vzdor nashromážděnému bohatství netouží po ničem jiném, než být „nečistý, protivný, hloupý, nudný a mrzutý“ a nechat kolem svého lože kumulovat řadu pokryteckých figurek, vždy připravených vážnost jeho nemoci potvrdit a dobře na ní vydělat. Může mít v takovém prostředí čistá láska se svými přívrženci – ostatně zcela v logice autorovy optiky láska rovněž směšná a naivní – vůbec nějakou šanci? Ani zde nám věčně ironický autor neposkytne jednoznačné rozhřešení…

 

foto2A proč tak neuvěřitelné odmítání života? Základní otázka zůstává nezodpovězena. Nelze-li jít životem pouze od slasti k slasti, tvařme se navenek, že to jde, ale ve skutečnosti se bojme žít, bojme se o slast, kterou nemáme. Svárem mezi skutečným prožitkem a iluzivním štěstím, v jehož jménu život odmítáme – jenž v osobě Argana Molièrova komedie tematizuje – je více než 300 let po autorově smrti stále přitažlivá a s jejím ústředním typem bohatého chudáka vstupujeme do 21. století. V naší inscenaci navíc ruku v ruce s několika citacemi vloženými o řadu let později jiným francouzským ironikem Eugènem Ionescem do úst dalšího velkého sobce Krále ze hry Král umírá. A vstupujeme tam v doprovodu veselých tanců a pompy, kterou sám autor hru coby diváckým tahákem orámoval. Smějeme-li se, pak na znamení, že nemoc, alespoň teoreticky, stále trvá.