Studio DVA divadlo

Prší

Eva Prchalová
a Adam Kraus

Světová premiéra 3. července 2011
na Letní scéně Vyšehrad v Praze

Délka představení: 1 hod. 15 min. (bez přestávky)

Fotografie z představení

Fotografie ze zkoušky

Osoby a obsazení

Emil Karel Roden
Ema Jana Krausová
Cyril Marián Roden

Režie: Adam Kraus

Scéna a kostýmy: Jana Krausová

Produkce, garderoba a rekvizity: Hana Urbanová

Eva Prchalová

Prší...

je pro mě především setkání s Adamem, Janou, Karlem, Marianem.

Hledání příběhu.

Prší byl proces, kdy se z ničeho najednou stalo něco.

Vzpomínám si, jak se ze tmy vynořily postavy. Přišel Emil, Ema a potom i Cyril.

Možná jsem chtěla, aby se potkali někde na riviéře, uprostřed sezóny a zažili jen něco bláznivě romantického, jedli humry a tančili sambu.

Ale oni se nastěhovali do prázdného, lehce melancholického hotýlku ve Středozemí, na podzim. Ještě ke všemu pršelo. A foukal vítr.

A zkoumali sami sebe a jeden druhého a do toho všelijaké hloupé představy, víno, bouřka a zase tma.

Tma plná otázek. Kdo je kdo? A úzkost ze tmy a touha po důvěře, po světle a po něčem obyčejně milém.

Prší... voda co padá z nebe, aby nás umyla, než se probudíme do jasného rána.

Adam Kraus

Karel mě oslovil, jestli bych nezkusil najít nějakou hru pro něj a pro Mariána a případně to pak nechtěl režírovat. Několik měsíců jsem se snažil najít takovou hru, nakonec jsme se rozhodli, že zkusíme udělat něco autorského. Mezitím do obsazení přibyla i moje máma. Následně jsem se tedy s Evou Prchalovou domluvil, že se pokusíme napsat něco přímo na tělo těch tří. Po dalších měsících psaní a úpravách vzniklo Prší.

Prší je pro mě mimo jiné, hra o inspiraci, fantazii, lásce, hravosti, žárlivosti, snech, koncích a dalších začátcích.

Od psaní, přes čtení, až po zkoušení této hry jsem si procházel sám různými etapami. Chvílemi jsem se v ní sám ztrácel, chvílemi nacházel a chvílemi v ní objevoval nepoznané. Střídaly se mi pocity, kdy jsem se bál, že je to o ničem, s momenty, kdy jsem si uvědomil, že to může být o všem.

Díky Prší jsem si uvědomil, jak se zdánlivě nepodstatné setkání může stát osudovým. Kolik zvrácených představ můžeme mít o sobě samotných. Jak moc pokládáme nedůležité za důležité a naopak.

Kolik dítěte v nás zůstává. Že nic není jednoznačné. Jaký je rozdíl mezi chlapem a „chlapem“. Že je větší kouzlo umět projevit slabost, než ukázat sílu. Že láska možná opravdu vítězí. Že nikdy nic nekončí a že sen není život, ale život je sen.

Prší mě neustále překvapuje a někam se vyvíjí. A věřím, že bude žít a vyvíjet se stále někam dál i díky divákům.